Nemoci psů

23.07.2012 10:55

Parvoviróza psů

Parvoviróza psů je malý, ale extrémně odolný virus, který může přežívat v prostředí dlouhou dobu. Onemocnění se poprvé objevilo v sedmdesátých letech jako epidemie, která usmrtila mnoho tisíc psů. Hlavním zdrojem infekce jsou výkaly nakaženého psa; vir může být též šířen na botách, šatech člověka a na srsti a tlapkách psů. Onemocnění může vyústit v rychlou a vážnou dehydratací vedoucí k smrti.

Klinické příznaky parvovirózy jsou:

Deprese
Těžké zvracení
Odmítání krmiva a vody
Bolesti břicha
Silný, zapáchající, krvavý průjem

Okamžitě navštívíme veterináře. Neléčíme doma podle "zaručených rad".
Stejně jako nemocné děti i pes potřebuje přístup plný lásky. Rád přijme nějakou pochoutku, je vděčný za trochu něhy.
I když se nemoc překoná a pes nemá trvalé následky, bezstarostně si vydechnout bohužel nemůžeme. Na konci druhého záchvatu choroby se může ještě po několika týdnech objevit nervová psinka, která je nejčastější příčinou psí epilepsie.
Kromě této klasické psinky existuje ještě nebezpečná forma, u které dochází k hyperkeratóze - zvýšenému rohovatění lebky a čenichu. U tohoto typu neprobíhá dvojitý vzestup teploty, ale často dochází k rychlému úhynu. Charakteristickým jevem u této formy je klapavý zvuk při chůzi. Při léčení musí veterinář použít ty nejsilnější antibiotika a zahájit i hormonální léčbu (kortikoidy), ale velkou naději na vyléčení vám nemůže dát.

Psinka

Psinku považujeme za nejznámější psí chorobu. I když postihuje většinou mladé psy, může onemocnět i starší. Zvláště jsou ohrožena zvířata oslabená parazity, jinou chorobou a psychickými útrapami. Psinku vyvolá virus, který se chová velmi zákeřně. Choroba propukne tři až šest dní po nakažení. Těžko se odliší od těžkého nachlazení.

Příznaky:	zčervenají uši, teče z nosu, pes je malátný, smutný a bez chuti k jídlu. Teplota. Horečka až 41 °C
Měření teploty teploměrem:	psovi zastrčíme dobře natřený teploměr do konečníku, do hloubky asi 5 cm a necháme ho tam asi 3 min. Nejlépe lze aplikovat u ležícího psa. O horečce můžeme mluvit nad 38,5 °C až 39 °C. Mladší psi mají vyšší teplotu než starší.

Infekce : nemocní psi

Prenence : včesné vhodné očkování

Vzteklina (rabies)

Vzteklina je jedna z nejobávanějších velmi nebezpečných nákaz zvířat. Atakuje mozek a onemocnění končí vždy smrtí. psi se mohou nakazit po pokousání od vzteklého volně žijícího zvířete (např. od lišky a jezevce). jde o velmi nebezpečné onemocnění, poněvadž se může nakazirt nejenom řada domácích zvířat, ale i člověk - po pokousání nebo poranění od infikovaného psa. Proto je očkování proti vzteklině u psů straších 6 měsíců povinné a musí být každoročně obnovováno.

Infekční kašel

Infekční kašel je nakažlivé onemocnění, které postihuje dýchací aparát.

Původce:

Původce onemocnění je virus. Poprvé byl izolován z nemocných psů v roce 1962 v Kanadě. Později byl také prokázán v USA, Velké Británii Německu a Holandsku. Tento virus je velmi blízký viru infekčního zánětu jater psů.

Způsob nakažení:

K nakažení psa dochází cestou dýchacího ústrojí. K onemocnění jsou vnímaví především mladí psi, kteří nejsou proti němu očkováni, může se však objevit i v populaci starších psů. Šíření nastává kapénkovou infekcí při kašli nemocných zvířat.

Inkubační doba onemocnění je 2 až 12 dní.

Klinický obraz:

Charakteristickým příznakem nemoci je krátký a suchý kašel, dochází k zánětu hrtanu, průdušnice a průdušek. Hrtan je na pohmat bolestivý. Někteří psi zvracejí. Stav je provázen zrychleným dechem, výtokem z nosu a zvýšenou teplotou. Onemocnění nemívá smrtelný průběh.

Prevence:

Preventivním opatřením je pravidelné provádění ochranného očkování.

Poruchy línání a růstu srsti

Poruchy línání a růstu srsti představují velmi častý problém, který trápí spoustu majitelů psů, koček, fretek a dalších zvířat se srstí. Vzhledem k tomu, že línání je přirozeným procesem obnovy srsti, je mnohdy těžké vyhodnotit, zda se jedná o normální záležitost nebo o poruchu. Také je velmi těžké stanovit hranici mezi přirozeným a nadměrným línáním. I přesto, že se jedná o fyziologické línání, chlupy v bytě jsou majitelům na obtíž a chtějí tuto situaci řešit nebo alespoň trochu omezit.

Fyziologické línání

Fyziologické línání nastupuje sezónně a je ovlivněno především délkou světelného dne a nepatrně i teplotou. Dochází k němu 2krát do roka. Na jaře se zvířata zbavují zimní srsti a na podzim se touto zimní srstí opět vybavují. Línání v mírné formě probíhá celoročně, souvisí to s růstovým cyklem chlupů, jehož fyziologická délka je přibližně jeden měsíc. Fyziologické línání je nejvýraznější u přírodních plemen se střední srstí, která obsahuje sekundární chlupy (podsadu) a terciální chlupy (chmýří). Do této kategorie patří ovčáci, teriéři a z koček evropské, britské a ostatní kočky s podsadou. Zvířata žijící celoročně v bytě mívají línání méně výrazné, zato línají průběžně celý rok ve zvýšené míře.

Patologické línání

Za patologické línání se odborně považuje jen takové línání, které vede k tvorbě alopetických (lysých) ložisek a k tomuto problému je třeba odborný přístup veterináře. To znamená, že pokud srst vypadává i v nadměrné míře a přitom bez problémů rychle roste nová a netvoří se přitom lysyny, nejedná se o poruchu ani o kožní onemocnění. Jedinou výjimkou je porucha štítné žlázy, takže pokud nadměrné línání trvá déle než jeden měsíc, je na místě nechat vyšetřit funkci štítné žlázy.

Nadměrné línání

Nadměrné línání je pojem, který lze těžko odborně definovat, ale z laického a chovatelského hlediska je to problém, který se dá ovlivnit kvalitní výživou, kvalitní péčí o kůži a srst, která spočívá v používání speciálních šamponů, výživných kondicionérů, biotinu a v pravidelném vyčesávání.

Cyklus chlupů:

Chlupy zvířat rostou ve třech fázích a celý cyklus u zdravých zvířat trvá přibližně jeden měsíc.

1. fáze: Anagen, což je tzv. mladý chlup. Je to fáze, při níž vyrůstá z chlupové cibulky a je zakotvený hluboko v kůži.
2. fáze: Katagen, což je tzv. mladý chlup. V této fázi je chlup pevně ukotvený v kůži.
3. fáze: Telogen, tzv. starý chlup. Jedná se o fázi chlupu před vypadnutím, přičemž chlup je slabě ukotven blíže povrchu kůže.

Vliv hormonů

Růst chlupů nejvíce ovlivňují hormony, proto se hormonální poruchy projevují lysáním a neobrůstáním nové srsti. Přímý vliv na růst chlupů a délku srsti má hormon štítné žlázy - tyroxin. Dále se pak podílejí hormony nadledvinek, pohlavní hormony, řídící hormony hypofýzy a hypotalamu.

Telogenní defluxe

Telogenní defluxe neboli uvolňování chlupů v telogenní fázi lze lidově označit za nadměrné línání, přičemž chlupy synchronizované různými vlivy do telogenní fáze vypadávají všechny najednou. Co to znamená? Tři výše popsané růstové fáze chlupů se u zdravých jedinců vyskytují na kůži celého těla rovnoměrně a mozaikovitě. To znamená, že na určité ploše kůže nebo ve vytrženém chomáčku chlupů najdeme zastoupené všechny tři fáze růstu. Proto si nikdy nevšimneme, odkud chlup vypadl, poněvadž ho nahradí nový chlup v anagenní fázi. U telogenní defluxe najdeme v podstatě jen fázi jednu, a to telogenní.

Nejčastějšími příčinami této synchronizace růstových fází do jedné bývají různé nemoci, anestezie, březost a laktace, stres vliv některých léků, hormonální poruchy a k projevům dochází s určitým zpožděním, minimálně jednou za měsíc po působení primární příčiny.

Dysplazie chlupových folikulů

Dysplazie chlupových folikulů je geneticky podmíněná a znamená, že chlupové folikuly buď nejsou vůbec založené, nebo jsou založené velmi řídce, daleko od sebe, a nebo během života může dojít k jejich degeneraci. Klinicky se to projevuje prořídnutím srsti, tvorbou lysých ložisek až rozsáhlou lysavostí.

Alopecie barevných mutantů

Toto je další problém spadající do kategorie poruch růstu srsti, která se vyskytuje u vyšlechtěných barevných mutací jako je například modrý nebo hnědý dobrman, výmarský ohař apod.

Tito barevní mutanti mají nerovnoměrně rozmístěný pigment a tvoří se jim makromelatomy zodpovědné za lomivost chlupů. U některých jedinců se chlupy lámou různě nad úrovní kůže, u některých vůbec nevyrůstají z chlupových folikulů. Výsledkem je pak prořídlá srst, línání a tvorba komedomů.

Alopecie po ostříhání

Tento termín se používá pro stavy, kdy srst přestane růst v důsledku ostříhání na krátko (těsně na kůži) nebo vyholení srsti například k chirurgickému zákroku nebo speciálnímu vyšetření. Nejčastěji se tento problém vyskytuje u plemene čau-čau, akita-inu na jakémkoliv místě na těle nebo u jiných zvířat na hřbetě, kteří musí být vyholeni na hřbetě kvůli vyšetření páteře kontrastní látkou.

Příčinou zastavení růstu chlupů je tzv. ischemizace chlupových folikulů chladem. To znamená při ostříháním nakrátko - až na úroveň kůže dojde k teplotním změnám, stáhnou se malé kapiláry, které jsou zdrojem prokrvení a výživy kůže a chlupových folikulů a v důsledku toho dojde k zastavení růstu chlupů. Tato zástava růstu chlupů může trvat i několik měsíců.

Proto pozor při stříhání psů nakrátko! V salonech nebo výslovně na žádost majitelů se často stává, že psi a kočky se na léto stříhají příliš nakrátko, ale to není z odborného hlediska správné. Srst slouží k tomu, aby kůži chránila. Chrání ji nejen v zimě před zimou, ale i v létě před sluncem. Důkazem toho jsou bílá zvířata v jižních zemích, u kterých se vyskytují karcinomy kůže (u koček na uších, poněvadž uši jsou málo pokryté srstí a u WHWT nebo maltézáčků stříhaných na hřbetě). Zdravá, hygienicky dobře udržovaná srst, i když je dlouhá, není příčinou toho, že je zvířeti horko. Naopak slouží k regulaci teploty. Problémem je, jen když je zacuchaná, nevyčesaná, nevzdušná, suchá a mastná. Taková kůže se snadno zapaří, přitahuje parazity a je zdrojem kožních onemocnění. Proto někdy musí salony nesprávně udržovaná zvířata stříhat nakrátko, ale to by nemělo nahrazovat péči ze strany majitele. Je třeba si uvědomit, že kůže středněsrstých psů je přizpůsobena tomu, že ji chrání kůže s podsadou a tenká kůže dlouhosrstých psů musí být chráněna dlouhou srstí. Pokud narušíme tento fyziologický stav, kůže se začne bránit buď tím, že začne produkovat více mazu (začne se chovat jako kůže krátkosrstých psů) a důsledkem je pak mastná srst s lupy, a pes začne být více cítit nebo se začne tvořit více podsady (začne se chovat jako kůže středněsrstých psů) a pak se může stát, že se úplně změní kvalita původní srsti (srst již není lesklá, je příliš jemná a hustá).

K podobným problémům dochází u plemen s drsnou srstí (teriéři), která se má trimovat a místo trimování se stříhá. Stříhání nakrátko nejhůře snášejí kočky, a to psychicky. Kdo ostříhal perskou kočku ví, že kočka se stydí, cítí se nahá a snaží se ukrývat. Dokonce několik dní nevyleze z úkrytu. Proto je pro zvířata lepší naučit se správně pečovat o jednotlivé typy kůže a srsti, problémy, po šamponech vždy nanášet výživné balzámy a kondicionéry, pak není nutné dělat uměle z dlouhosrstých zvířat krátkosrsté.

Autorka: MVDr. Rostislava Fábiková

Hrozba jménem tetanus

Tetanus je závažné infekční onemocnění zvířat i člověka s typickými nervovými příznaky. Téměř každý ví, že pokud dojde u člověka k rozsáhlejšímu poranění, je nutné navštívit lékaře a nechat se přeočkovat proti tetanu. Víte však, že tímto závažným onemocněním může onemocnět také váš pes?

Přestože psi vykazují oproti člověku poměrně vysokou odolnost k tomuto onemocnění, občas se u nich s tímto onemocnění setkáváme. Nejvíce ohrožena jsou štěňata v období výměny zubů, tedy mezi 3.a 7.měsícem věku, kdy ke vstupu infekce dochází přes dutinu ústní. Kromě tohoto způsobu infekce nejčastěji původce onemocnění vniká do těla přes hluboká poranění a rány. Onemocnět mohou všechna plemena psů, nejvíce citlivý se však jeví německý ovčák.

Původcem tetanu je toxin produkovaný bakterií Clostridium tetani. Spory této bakterie jsou velice odolné k vlivům vnějšího prostředí a běžně se nachází v půdě, v domácím prostředí i v trusu řady zvířat. Pokud se spory dostanou do rány, mění se ve vegetativní stadia, která produkují toxin, který je zodpovědný za neurologické projevy onemocnění.

Klinické příznaky onemocnění pozorujeme většinou za 5-10 dní po infekci, přičemž místo poranění nemusí být viditelné. Mezi typické příznaky patří tuhnutí svalů, toporná chůze, odtažení ocasu od těla, nepřirozená pozice uší, zvrásněná kůže na čele a temeni hlavy, protažení ústních koutků, výhřez třetího víčka, zapadlé oko, slinění, křeče apod. Současně pozorujeme změny chování - zvýšenou plachost, naříkání, přecitlivělost na zvukové a dotykové podněty. Pokud se u psa začnou projevovat některé z těchto příznaků, je nutné co nejrychleji vyhledat veterinárního lékaře. Nástup a průběh nemoci v některých případech může být velice rychlý a jen okamžitá léčba zvýší šance pacienta na přežití.

Léčba tetanu je časově i finančně poměrně náročná, u většiny pacientů je nutná až třítýdenní hospitalizace. Pokud pes za pomoci odpovídající terapie překoná počáteční akutní stadium, během několika týdnů odezní veškeré nervové příznaky a pes se zcela uzdraví. Trvalé následky onemocnění většinou nezanechává a po prodělané infekci má pes již celoživotní imunitu proti této nemoci.

Terapie spočívá v nitrožilní aplikaci antitoxinu, antibiotik a sedativ. Antitoxin, tj. sérum neutralizuje působení toxinu, který ještě nepronikl do centrálního nervového systému. Současně s podáním séra se nasazují postiženým zvířatům antibiotika, která potlačí růst clostridií a zabrání tak tvorbě dalšího toxinu. Pokud je zřejmé místo vniku infekce, provede se chirurgické ošetření a důkladná dezinfekce rány. Na zmírnění křečí se podávají zklidňující preparáty .Současně je nutné pacienta uložit na klidné, stinné, tiché místo, aby nedocházelo ke zbytečnému dráždění .

Vzhledem k závažnosti onemocnění je důležitá prevence. Ta spočívá především v důkladné dezinfekci každého poranění. Pokud se jedná o rozsáhlejší zranění, je vhodné navštívit veterinárního lékaře, který kromě chirurgického ošetření rány podá psovi antibiotika. V období výměny mléčného chrupu se snažíme štěňátku zabránit v okusování a pojídání předmětů znečištěných bahnem, hlínou apod.

Kromě výše uvedených preventivních opatření je možnost provést vakcinaci psů proti tetanu, přičemž finanční náklady se pohybují v rozsahu několika set korun. První očkování proti tetanu se provádí od věku tří měsíců s následnou revakcinací za tři týdny .

Otrava čokoládou

Mnoho lidí miluje čokoládu, ale málokdo z nich tuší, jaké látky jsou v této delikatese obsaženy. Mnoho lidí také miluje své psy a tak se jim snaží všemožně přilepšovat, což většinou nebývá ku prospěchu psa, ruku na srdce, kolik denně potkáte "šťastných" obézních psů, kteří se sotva valí. Jsou ale pamlsky, které neohrožují zvíře jen nepřímo obezitou, ale mohou způsobit samy o sobě vážné zdravotní potíže a mnohdy i smrt zvířete. Odměňujete svého miláčka čokoládou? Doufám, že po přečtení tohoto článku přestanete hazardovat s jeho zdravím a životem.

Čokoláda obsahuje látky, které jsou ve vyšších dávkách pro psa toxické. Jedná se o alkaloidy - metylxantiny, zejména theobromin a kofein. Jsou to látky působící na srdeční činnost a na centrální nervový systém a rychle se vstřebávají z trávicího traktu.

Theobromin i kofein se vyskytují v kakaových bobech, semenech koly a čajovníkových lístcích. Obě tyto látky mají mutagenní účinek, to znamená, že mění genetickou informaci, obsaženou v buňkách. Mají negativní vliv na rozmnožování, při pokusech na myších a krysách snižovaly tvorby spermií a vysoké dávky u březích samic způsobovaly pokles porodní hmotnosti mláďat a jejich menší životaschopnost.

Stále ještě není mezi chovateli dostatečně známo, jak nebezpečné je podávání čokolády psům. Je i dost případů, kdy zvíře zkonzumuje větší množství čokolády v nestřeženém okamžiku, zejména je to problém u štěňat. Také malé dítě může čokoládu psovi nabídnout.

Pokud pes sní dostatečně velké množství, dochází u něj k projevům otravy: v první fázi je pes žíznivý, má průjem a zrychlenou srdeční činnost, tyto příznaky se zesilují, pes je hyperaktivní, hodně močí, zrychleně dýchá a modrají mu sliznice. Dále nastupují poruchy koordinace pohybů, třes, zvýšení tělesné teploty a křeče - to už jsou projevy velmi těžké otravy. Zvíře může bez pomoci veterináře uhynout v komatu na srdeční a dechovou zástavu. Méně často se otrava projevuje zpomalením srdeční činnosti. Kromě toho může pozření čokolády, díky vysokému obsahu tuků, vyvolat akutní zánět slinivky břišní.

První známky otravy se projevují do 6-12 hodin po pozření. Nejnebezpečnější je kakaový prášek, pak čokoláda na vaření, hořká a mléčná čokoláda. Nejnižší obsah metylxantinů je v čokoládě bílé. Čokoláda na vaření je asi 10x jedovatější než čokoláda mléčná. V testech toxicity byly stanoveny smrtelné dávky pro psa. Pokud výsledky těchto testů vztáhneme na psa o váze 5 kg, pak pro celou polovinu pětikilových psů, kteří sní asi 100g hořké čokolády (=1 tabulka), je tato dávka smrtelná. U čokolády na vaření stačí při stejné váze psa asi 40g, u mléčné je to asi 250g. Mírné příznaky se mohou objevit už po pozření asi 50g mléčné, 20g hořké a 7g čokolády na vaření. (Uvedená množství jsou pouze orientační, každý pes je jiný, některému stačí mnohem méně, jiný je zase odolnější).

Jak postupovat, když zjistím, že můj pes snědl čokoládu? Není nač čekat, zejména pokud se jedná o větší množství. Čím dřív se s tím začne něco dělat, tím větší je šance, že se podaří Vašeho miláčka zachránit. Pokud to zjistíte nejpozději do 4 hodin po tom, co ji pes snědl, je účinné vyprázdnění žaludku. I když existují způsoby, jak přimět psa ke zvracení různými "domácími" způsoby, je lépe nechat to na veterináři, protože má k touto účelu účinné preparáty a jen on může posoudit, zda je možné u toho kterého zvířete zvracení vyvolávat, v době, kdy již nastoupily účinky jedu je totiž zvracení nejen neúčinné, ale i velmi nebezpečné (hrozí vdechnutí zvratků). Pokud uplynulo více než 4 hodiny od pozření, je třeba psa neprodleně dopravit k veterináři, který zahájí stabilizaci pacienta, což ve vážnějších případech vyžaduje několikadenní hospitalizaci a nepřetržité sledování (záleží na stavu pacienta).

Na závěr bych ráda podotkla, že smyslem tohoto článku je upozornit na potenciální nebezpečí, ne vyděsit chovatele tak, aby s každým olíznutým drobečkem čokolády běželi k veterináři (i když myslím, že je lepší 4x běžet zbytečně, než si to pak vyčítat).

Přehřátí - hypertermie

Léto je období, které bývá štědré na slunce a teplé počasí. Vysoké teploty však mohou být pro vaše mazlíčky velmi nebezpečné. V poslední době se více, než kdy jindy setkáváme s onemocněním z přehřátí organismu - hypertermií.

Kdy dochází k přehřátí organizmů psů a ostatních zvířat

U lidí dochází při přehřívání organismu k pocení. Odpařování potu z povrchu lidského těla způsobuje účinné ochlazování. Vaši mazlíčci však nemají žádné potní žlázy a svůj organismus mohou ochlazovat pouze zrychleným dýcháním s vyplazeným jazykem. Tento mechanismus však není zdaleka tak účinný, jejich srst k rychlému přehřívání napomáhá. Proto mají zvířata v těchto horkých letních dnech problém s udržením správné teploty těla. Přehřátí je vážný problém a v jeho důsledku může dojít i ke smrti zvířete. Pokud zvíře ponecháte v automobilu nebo před obchodem na slunci bez stínu a pitné vody, velice riskujete jeho zdraví, často i život. V horkém počasí může teplota uvnitř automobilu dosáhnout až 65 °C během 10 - 15 minut. Ani stín a pootevřená okénka nejsou zárukou, že se váš miláček nepřehřeje. Nikdy nevíte, která situace vás zdrží a jak skutečně dlouho bude zvíře v autě zavřeno, zda stín vydrží apod.

Mechanismus vzniku hypertermie a následky

Pokud dojde k celkovému zvýšení tělesné teploty, zvíře se chce ochladit zrychleným dýcháním. Při tom dochází k odpařování a zvíře ztrácí tekutiny. Pokud nemá přístup k vodě, tyto ztráty se prohlubují, zvíře přestává být schopno kompenzovat přehřátí a dochází ke snížení tlaku krve v oběhu, zvýšení hematokrytu (zahuštění krve), rozvoji dehydratace a následně šokového stavu. Dehydratace způsobuje zpomalený průchod krve krevním řečištěm, což znamená nižší přívod kyslíku a důležitých látek např. glukózy do mozku a důležitých orgánů a zpomalený odvod zplodin metabolismu z organismu. Srdce se snaží kompenzovat nedostatečnost oběhu svou vyšší činností. Pokud nedojde k účinným opatřením v této chvíli, začne v organismu docházet k ireversibilním (nezvratným) změnám. Vlivem dehydratace dojde k takovému zpomalení oběhu a zvýšení hematokrytu, že krev začne stagnovat v kapilárách a drobných cévách, kde se sráží. Tento stav se nazývá diseminovaná intravaskulární koaguace. Dojde ke kolapsu organismu a bezvědomí. I při zahájení léčby v této fázi jsou již stěny cév poškozeny a srážlivé faktory vyčerpány, takže i při podávání infúzních roztoků, stabilizaci oběhu a snížení hematokrytu (naředění krve), dochází skrze stěny cév ke krvácení např. do trávicího traktu, do podkoží i do vnitřních orgánů a k selhání především ledvin v důsledku špatného prokrvení a jater v důsledku narušeného metabolismu. Multiorgánové selhání je stav prakticky neléčitelný, i v humánní medicíně je jeho léčba velmi složitá a nákladná a vyžaduje velké technické zázemí.

Pro koho je přehřátí nejvíce nebezpečné

mladí, staří nebo obézní jedinci
zvířata s velmi hustou srstí
zvířata nemocná, především se srdečními nebo dechovými potížemi
plemena brachycefalická, především buldoci, boxer, téměř všichni molossové, pekinéz, ši-tzu, bostonský teriér, lhasa apso apod., ale i perské kočky
zvířata namáhaná výcvikem nebo jinou zátěží za horkého počasí
velmi drobná zvířata vystavená slunci - drobní hlodavci, papoušci

Slunce může způsobit i popáleniny např. u bezsrstých plemen psů nebo koček. Pokud s nimi jdete ven za slunného počasí, je nutné jejich kůži ošetřit krémem s vysokým faktorem. Také rozpálená vozovka může při dlouhé chůzi způsobit popáleniny polštářků na tlapkách.

Jak předcházet přehřátí

v horkých dnech nenechávejte nikdy svá zvířata v zaparkovaném autě
zvíře musí mít k dispozici chladnou pitnou vodu
přepravka nebo klec se zvířetem nesmí být vystavena přímému slunci a musí být dostatečně odvětrána
výcvik nebo dlouhé procházky absolvujte ráno nebo v podvečer nebo vybírejte prostředí, kde je dostatek stinných míst např. les, park
pokud se musíte pohybovat na místech s plným sluncem, chlaďte zvířata poléváním vodou nebo jim umožněte koupání
i doma musí mít zvíře k dispozici chladnou pitnou vodu, dostatečné větrání, nenechávejte zvířata na balkónech bez zajištění kvalitního stínu

Jak poznáme přehřátí

Přehřátí neboli hypertermie je velice závažný stav, který může rychle skončit smrtí. Proto je nutné jej včas rozpoznat a zahájit léčbu.

ztížené nebo velmi rychlé dýchání
suchá, horká kůže, suché sliznice pysků, suchý horký čenich ve vyšším stádiu slinění, jasně červené dásně, jazyk a sliznice
neklid a nervozita v první fázi, později dezorientace, skelný pohled a zhoršená reakce na vnější podněty, apatie
zrychlování srdečního tepu, slábnutí organismu a případný kolaps organismu

První pomoc u přehřátého zvířete

Nejdůležitější je zvíře účinně ochladit. Doporučujeme balení do mokrých ručníků, postříkání chladnou vodou nebo postupné namočení celého těla v chladné vodě. Vhazování celého zvířete do ledovou vodou napuštěné vany nedoporučujeme, protože vlivem velkého teplotního rozdílu může dojít k šokové reakci organismu a ta celý problém ještě prohloubí. Vždy dodržujte zásadu, že voda nesmí být ledová. Pokud zvíře reaguje a je schopno pít, nabízejte mu po menších dávkách chladnou (ne ledovou) vodu.
Zvíře po poskytnutí prvotní pomoci dopravte co nejrychleji k veterinárnímu lékaři, který posoudí stav zvířete, provede potřebná vyšetření a zahájí komplexní léčbu hypertermie.

Úrazy

Úrazy a nehody u psů

Zraněný a vyděšený pes někdy kouše, proto mu nejdřív svažte čelisti. Tímto jednoduchým a rychlým úkonem zajistíte, že při další manipulaci s ním nebude nikdo poraněn. Pak přeneste psa z místa nehody do teplé a klidné místnosti. Podsuňte pod něj přikrývku nebo prostěradlo a neste ho jako ve visutém lůžku. Když nemáte přikrývku, držte psa v zátylku.

První pomoc při úrazech a nehodách

Neztrácejte čas, šok je váš nejnebezpečnější protivník. Uložte psa pohodlně na přikrývku a dejte k němu ohřívací láhev. Nedávejte mu alkohol ani aspirin, ale můžete zkusit podat psu několik lžic teplého sladkého čaje. Na silně krvácející rány položte silnou vrstvu vaty, cupaniny nebo složený kapesník, pevně přitiskněte a držte, je-li třeba, až do příchodu veterinárního lékaře. Nepokoušejte se přikládat dlahu ani škrticí obvaz. Pamatujte, že získáte čas, když tohle všechno budete dělat v autě na cestě do veterinární ošetřovny, než když budete čekat, až se veterinární lékař dostaví k vám.

Pokousání a rány psa

Hned jak objevíte ránu, ostříhejte kolem ní nůžkami srst a omyjte okolí rány slabým dezinfekčním roztokem. Na menší poranění, která nevyžadují odborné ošetření, naneste antiseptickou mast nebo zásyp. Při kousnutí pro jistotu nechte psa ošetřit u veterinárního lékaře antibiotiky s dlouhodobým účinkem. Malé rány neobvazujte, aby k nim měl přístup vzduch.

Řezné rány

Řezné rány na polštářcích tlapek jsou nepříjemné, ale nikoli nebezpečné. Pomalu se hojí a často se nedají zašít. Po vyčištění řezné rány a nanesení antiseptické masti navlečte na ránu dětskou bavlněnou ponožku. Nepoužívejte nepropustnou látku ani sáček z plastů a nikdy obvaz neupevňujte gumou. Obvaz musí propouštět vzduch a upevňuje se nejlépe náplastí.

Stáří psa, nemoci psů a potřeba vitamínů

Tak jako lidé žijí dnes i psi déle, ale málokterý se dožije víc než 17 let (to odpovídá asi 84 letům lidského věku). Psům starším deseti let je nutno věnovat zvýšenou pozornost. Všem starším psům prospějí denní dávky polyvitamínových přípravků.

Kterým příznakům věnujeme pozornost

Přetloustlá zvířata se nedožívají takového věku, jak by mohla. Obezita s sebou přináší srdeční potíže, nedostatečnou činnost jater a cukrovku. Než začnete uvažovat o zhubnutí obézního psa, poraďte se s veterinárním lékařem, doporučí vám speciální dietu.

Někteří staří psi naopak hubnou. Obvyklou příčinou je onemocnění ledvin a "vyplavování" bílkovin do moče. Veterinární lékař vám poradí, jak o takového psa pečovat a předepíše vhodnou dietu. Ledviny bývají prvním orgánem, na kterém se projeví stárnutí. Jestliže byl pes v mládí vakcinován proti leptospiróze a vakcinace je každoročně obnovována, není velké nebezpečí chronického zánětu ledvin, na který psi kdysi hojně umírali.

Revmatismus se u zvířat vyskytuje vzácně, ale časté jsou různé formy zánětu kloubů. Právě tak jako u lidí, ani u psů není možné úplné vyléčení, ale dá se udělat mnoho pro zmírnění bolesti, udržení pohyblivosti kloubů a omezení kulhání. Při prvních příznacích zhoršené pohyblivosti nechte psa vyšetřit veterinárním lékařem. Artritida se dnes u psů léčí mnoha způsoby, od zlatých injekcí a kortikosteroidů po protizánětlivé léky a akupunkturu.

Přenášení poraněného psa

Při nehodě psa okamžitě odneste na bezpečné místo. Použijte prkno, prostěradlo, přikrývku nebo kabát. Ať vám jiní lidé pomohou přidržet psa tak, aby se mu neohýbala páteř. Zacházejte s ním co nejšetrněji. Psu se dostane pomoci rychleji, když uvědomíte veterinárního lékaře a sami k němu psa dovezete, než když on musí přijet k vám. Když zvedáte psa do vozu, ať jde někdo napřed, chrání psa před otřesy a přidržuje mu páteř, aby se neohýbala.

Zápach u psů

Staří psi někdy zapáchají. Nejčastějším zdrojem zápachu je tlama. Nevyhazujte peníze za dezodorační tablety s obsahem chlorofylu, které pomohou jen dočasně. Vezměte psa k veterinárnímu lékaři, který vyšetří ústní dutinu a vyčistí dásně a zuby. Jiným zdrojem zápachu u starých zvířat jsou uši a zadek. Podívejte se, jestli nejde o sněť; hrozí především psům s dlouhýma převislýma ušima, např. španělům. Když váš pes přestává pečovat o svou srst, kontrolujte, zda mu na některých částech těla, především na zadku, neplstnatí.

Onemocnění uší v létě

Každoročně v letním období zaznamenáváme zvýšený výskyt onemocnění uší. Na pejskovi počínající problémy poznáte tak, že třepe hlavou, nebo naklání hlavu na stranu, je citlivý na dotyk na uši, má zarudlý zevní zvukovod nebo cítíte nepříjemný zápach. Při prvních příznacích onemocnění uší doporučujeme navštívit veterinárního lékaře, který provede důkladné vyšetření zvířete a zvolí účinnou léčbu. Příčin onemocnění uší je celá řada - cizí tělesa (osiny), parazité, bakterie, kvasinky. Při chronických zánětech obou zevních zvukovodů u některých plemen je třeba zvážit možnost celkových alergických onemocnění.

Zánět zevního zvukovodu může postihnout jakékoli plemeno, i když častější je výskyt u kokršpanělů, pudlů nebo teriérů. Z parazitů je nejčastější ušní svrab. Při pozorné prohlídce zevního zvukovodu při tomto parazitárním onemocnění je vidět černý maz, který je připodobňován ke kávové sedlině. Samotní roztoči nejsou vidět pouhým okem, mikroskopický důkaz přítomnosti tohoto parazita v uších provádí veterinární lékař.

Prevence onemocnění uší spočívá v pravidelném a správném čištění. Pro prevenci onemocnění uší postačí tzv. samočisticí kapky, které šetrně rozpouští ušní maz. Rádi bychom varovali před domácími recepty a aplikací preparátů jiných, než těch, které mají preventivní charakter. Používání preparátu s obsahem antibiotika prodávaných pod pultem některých prodejen chovatelských potřeb může způsobit přechod zánětu do chronického stadia. Jeho řešení je poté problematické, zdlouhavé a někdy bezvýsledné. Nevhodná je také obyčejná nebo borová voda, která nemá odmašťující efekt.

Další prevencí onemocnění uší je zamezit natečení vody při koupání zvířat, pokud se tak stane, je třeba uši důkladně vysušit.

U dlouhosrstých plemen dbáme na pravidelnou úpravu srsti včetně vystříhání (nebo postupné vytrhávání) chlupů ze zevního zvukovodu. Po každé vycházce především u kokršpanělů prohlédneme zevní boltce a vyčešeme zbytky trav a osin ze srsti uší.

Ušní nemoci

Příznaky

Při onemocnění uší se mohou objevovat tyto příznaky. Pes třepe hlavou, naklání ji k jedné straně, škrábe se na uších, při doteku ucha dává najevo bolest, objevuje se výtok z ucha, který může i zapáchat, ušní boltec otéká.

Příčiny

Příčin onemocnění uší je celá řada - cizí tělesa (osiny), parazité, bakterie, kvasinky. Při chronických zánětech obou zevních zvukovodů u některých plemen je třeba zvážit možnost celkových alergických onemocnění.

Co dělat ?

Při prvních příznacích onemocnění uší doporučujeme navštívit veterinárního lékaře, který provede důkladné vyšetření zvířete a zvolí účinnou léčbu. Objeví-li se příznaky náhle, můžete jako účinnou a utišující první pomoc kápnout do ucha dostatečné množství teplého minerálního oleje. Nepoužívejte zásypy, mohou ucpat zvukovod. Chronická onemocnění uší se léčí velmi těžko, a proto je žádoucí včasný zásah.

Čištění

Prevence onemocnění uší spočívá v pravidelném a správném čištění. Pro prevenci onemocnění uší postačí tzv. samočisticí kapky, které šetrně rozpouští ušní maz. Čistit uši by se měli každý týden. K čištění můžete používat tampónek vaty namočený teplým olivovým olejem. Jemným kroucením odstraňte hnědý maz z viditelné části vnějšího zvukovodu. Máte-li plemeno, kterému vrůstají chlupy do ucha (např. pudla nebo kerry blue teriéra), vyškubejte vrůstající srst palcem a ukazováčkem, nestříhejte ji. Zpočátku si nechte poradit od veterináře, jak správně čistit a ošetřovat uši. Další prevencí onemocnění uší je zamezit natečení vody při koupání zvířat, pokud se tak stane, je třeba uši důkladně vysušit.

Zánět zevního zvukovodu

Zánět zevního zvukovodu může postihnout jakékoli plemeno, i když častější je výskyt u kokršpanělů, pudlů nebo teriérů.

Parazité

Z parazitů je nejčastější ušní svrab. Při pozorné prohlídce zevního zvukovodu při tomto parazitárním onemocnění je vidět černý maz, který je připodobňován ke kávové sedlině. Samotní roztoči nejsou vidět pouhým okem, mikroskopický důkaz přítomnosti tohoto parazita v uších provádí veterinární lékař. Vlhko a špína v dlouhých převislých, špatně větraných uších například španělů vytváří ideální podmínky pro množení choroboplodných zárodků.

Kožní problémy

Problémy s ušními boltci doprovázejí různá kožní onemocnění. První příznaky kožního svrabu (prašiviny) se obvykle objevují na okrajích ušních boltců jako drobné stroupky. Poštípání hmyzem i alergie se projevují zarudnutím a otokem ušních boltců.

Zánět středního ucha

Naklánění hlavy na jednu stranu může být vyvoláno jednostranným podrážděním ucha, ale může také znamenat, že je zasaženo střední ucho. Zánět středního ucha vyžaduje vždy řádné léčení s použitím antibiotik, protizánětlivých léků a vzácně i operace. Zánět středního ucha patří výhradně do rukou veterinárního lékaře.

Zubní kaz

U psů se nevyskytuje zubní kaz často, pokud se ovšem objeví, jsou postiženy především stoličky nebo špičáky. Kaz se projeví poškozením skloviny, postupně pak dochází k prohlubování procesu a infekci bakteriemi. U psa může dojít k předčasné ztrátě zubů.

Vznik a vývoj zubního kazu

Příčinou zubního kazu je zubní plak. Zubní plak se tvoří na povrchu zubu, který obsahuje bakterie, zbytky krmiva, mucin, epiteliální buňky z dutiny ústní atd. Organické kyseliny, které zde vznikají se zúčastňují rozkladných procesů v tomto místě, rozpouštějí a poškozují spolu s enzymy sklovinu zubu.

Tasemnice

Tasemnice je malý plochý červ, který se skláda z článků (může dosáhnout délky několika milimetrů až metrů). Častěji než štěňata a mladé psy tasemnice napadá postižené dospělé psy. Tasemnice se nepřenáší přímo, ale prostřednictvím mezihostitele, v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice, tzv. boubel.

Jak poznáme, že má náš pes tasemnici ?

Charakteristickým příznakem napadení zvířete tasemnicí je zejména přítomnost článků tasemnice v trusu psa, dále také otírání konečníku o podložku, zvýšená chuť k přijímání potravy,hubnutí psa, zhoršení kvality srsti, zažívací potíže.

Jak se pes může nakazit ?

K napadení dochází bud' požitím mezihostitele (například blechy), nebo syrového masa, popř. vnitřností s boubelem.

Prevence

Opatřením je provedení odčervení vhodným odčervovacím preparátem v dávce doporučené výrobcem. Také je vhodné pravidelné provádění laboratorního vyšetření trusu a odčervování, průběžné sledování trusu a okolí konečníku psa.

Psí epilepsie

Epilepsie u psa - co to je ?

Epilepsie je onemocnění nervového systému, přesněji tedy jde o funkční poruchu mozku.Vliv dědičnosti není zatím zcela u epilepsie prozkoumán, přesto existují plemena psů, která touto poruchou trpí častěji. Mezi tyto plemena patří například pudl, německý ovčák a jezevčík.

Příznaky epilepsie - jak poznat, že má náš pes epilepsii ?

Hlavním příznakem epilepsie jsou křeče, které vznikají nadměrným drážděním nervových buněk způsobených nadměrnými elektrickými výboji. Stavy, které vypadají jako epilepsie mohou mít i úplně jiné příčiny - mimo mozek psa. Například při metabolických onemocněních, kdy nefungují játra nebo ledviny, při náhlém nedostatku některých živin v krvi a při otravách.

3 základní formy epilepsie

Idiopatická epilepsie - je epilepsií v pravém slova smyslu, kdy záchvaty jsou způsobené nám neznámou příčinou a vycházejí z centrální nervové soustavy (mozku)
Získaná epilepsie - jedná se o epilepsii, která je způsobena konkrétní příčinou, jako jsou např.nádory mozku, úrazy hlavy, cévně - mozkové příhody atd.
Epileptiformní záchvaty - jsou stavy, které nemají svůj původ primárně v mozku, ale jsou způsobené metabolickými, případně toxickými vlivy, které vznikají např. při poruchách jater, ledvin atd.

Léčba epilepsie - rady, jak na to ....Pokud jste u svého psa rozpoznali výše uvedené symptomy je nezbytně nutné navštívit veterinárního lékaře, který, pokud je to možné, stanoví co nejpřesnější diagnózu a následnou terapii (léčbu). Úspěch případné léčby je velmi závislý na vyvolávající příčině. K léčbě se používají také různé druhy prášků, které mírní a nebo zaké zabraňují dalším epileptickým záchvatům.

Demodikóza

Jak se projevuje ?

Příčinou trudníkovitosti neboli demodikózy u psů je Demodex canis (trudník psí). Parazit má doutníkovitý tvar, je dlouhý přibližně 0,2 -0,4mm a žije ve chlupových váčcích (folikulech). Při onemocnění způsobuje zánět (folikulitidu), jehož důsledkem je vypadávání chlupů v postižené oblasti. Parazit se množí přímo na hostiteli. Trudník psí má několik vývojových stadií (vajíčko, larva nymfa a dospělec). Celý cyklus se odehrává v chlupovém folikulu.

Zabraňte šíření demodikózy

K přenosu parazita dochází pouze v prvních několika málo dnech po porodu, a to přímým přenosem z kůže matky na kůži štěněte. Vzhledem k tomu, že jediný možný přenos je přímo z matky na štěně, není vhodné matky, neboli nosičky tohoto onemocnění, zařazovat zpátky do chovu, neboť kromě parazitů přenášejí také genetickou predispozici ke vzniku tohoto onemocnění.

Klinické příznaky demodikózy

Juvenilní forma (vyskytuje se u mladých zvířat zhruba do 2 let života, juvenilní forma je velmi běžná a u valné většiny případů dojde k samovyléčení.) a forma adultní (vyskytuje se u starších zvířat)
Forma lokalizovaná nebo generalizovaná (Tuto formu je nutno vždy léčit a současně provést vyšetření, která by odhalila další možné onemocnění. Obvykle svědčí o prodělaném stresu u zvířete nebo o současně probíhajícím jiném onemocnění, případně nádorovém bujení).
Forma skvamózní (suchá) a pustulózní (dochází k sekundární invazi bakteriemi a zhnisání chlupových váčků, tuto formu je nutno vždy léčit). U pustulózní formy (lokalizované i generalizované) je vhodné podstoupit se zvířetem terapii jak antibakteriální (koupele, antibiotika), tak antiparazitární.

Jak se léčí demodikóza ?

Léčba onemocnění je závislá na formě demodikózy. Pokud je zvolena vhodná léčba, dojde až u 99% případů k vyléčení. Parazit je však velmi odolný a i přes nejagresivnější léčbu pacient zůstává celoživotním nosičem parazita a pokud se jedná o fenu, přenáší jej dále na své potomky.

Způsoby léčby:

Existuje několik typů antiparazitik účinkujících na demodikózu. Jako lék se často používá Amitraz (Tactic, Ectodex nebo Mitaban). U tohoto přípravku je i přes jeho toxicitu vysoká bezpečnost a účinnost. K vyléčení dochází u více než 90% pacientů. Také se při léčbě demodikózy používají avermectiny, a to ve velmi vysokých dávkách a dlouhodobě. Použití těchto přípravků má výraznější rizika, která mohou i ohrozit život vašeho zvířecího mazlíčka, zejména u některých plemen. Ale účinnost těchto látek je více než 99%.

Klíšťata a jejich vliv na zdraví zvířat

V letním období je velmi častým problémem napadení zvířat klíšťaty. Chránit sebe i své chlupaté kamarády proti těmto parazitům je důležité zejména z toho důvodu, že klíšťata jsou přenašeči závažných infekčních onemocnění a způsobují kožní obtíže. Je prokázána možnost přenosu až 150ti různých infekcí z klíšťat na teplokrevné tvory.

Nemoci přenášené klíšťaty:
· nejčastější
o lymská borelióza (Borrelia burgdorferi)
o klíšťová encefalitida
o tzv. klíšťová obrna - při silném napadení klíšťaty může dojít vlivem produkovaného neurotoxínu k ovlivnění činnosti nervových buněk a následkem toho dojde nejprve k obrně zadních končetin, která může vyústit až do celkové obrny a zástavy dýchání.
· méně časté
o hemobartonelóza (Hemobartonela felis)
o nemoc kočičího škrábnutí
o ricketsióza (tzv. tibola)
o tularémie - postihuje především králíky
· vyskytující se v teplejších oblastech (Středozemí)
o babesióza (krevní parazitóza - Babesie)
o ehrlichióza
o Q horečka
Kožní potíže:
· boláky po vpichu
· ekzémy
· alergie

Jak zacházet s přisátým klíštětem
Po návratu z venku zkontrolujte svého mazlíčka a ihned odstraňte všechna klíšťata.
· Klíště před vyndáváním nenatírejte krémem, olejem ani lihem pro jeho usmrcení. Klíště pak ztrácí svou pevnost a snadněji se přetrhne. Zbytek klíštěte se pak velmi špatně odstraňuje. Při úhynu také klíště vypouští do svého hostitele velké množství infikovaných slin a s usmrcovadlem dochází k dalšímu vstřebávání infekce kůží.
· Klíště uchopte speciální pinzetkou nebo tzv. elektrikářským krokodýlkem tak, abychom jej příliš nezmáčkli. K nákaze hostitele dochází při sání vypouštěním slin do rány a při odstraňování klíštěte jeho zmáčknutím vtlačením jeho obsahu do ranky. Proto je nutné při vyndávání klíštěte nepoškodit jeho napité tělo.
· Kývavým nebo točivým pohybem (je jedno v jaké směru) klíště vytáhněte.
· Zkontrolujte, zda je klíště celé.
· Místo, odkud bylo klíště odstraněno, je třeba potřít desinfekcí (líh, Jodisol, Betadine).
· Klíště nelikvidujeme tím, že ho rozmáčkneme, ale spálíme nebo utopíme.

Prevence onemocnění přenášených klíšťaty

Antiparazitární přípravky
Nejlepší prevencí onemocnění přenášených klíšťaty je zabránit jejich přisátí nebo způsobit jejich rychlý úhyn. V současné době je na trhu široký sortiment antiparazitárních výrobků pro psi i kočky, se kterými máme výborné zkušenosti. Je nutné vždy dodržovat doporučení výrobce, nezaměňovat výrobky určené pro jednotlivé druhy zvířat, dodržovat vhodný věk pro jejich použití a sledovat dobu jejich účinnosti. Jednotlivým skupinám těchto preparátů se věnujeme níže v článku "Atiparazitární přípravky".

Vakcinace
Dnes jsou pro zvířata dostupné vakcíny proti lymské borelióze od několika výrobců. Očkování proti borelióze nemá preventivní účinek na přisátí klíštěte na očkovaného jedince, zabraňuje však vzniku nemoci. Toto očkování není zahrnuto do základního vakcinačního schématu, vřele jej však doporučujeme. Důležité je především v oblastech vysokého výskytu klíšťat a u loveckých psů. Nejlepší doba pro očkování proti lymské borelióze je mimo sezónu, tedy v zimním období.
Proti klíšťové encefalitidě vakcinace pro zvířata neexistuje. Klíšťová encefalitida však není častým problém u psů. V celé Evropě se vyskytlo jen několik málo psů s neurologickými problémy, kteří onemocněli klíšťovou encefalitidou.

Ochrana před nákazou z přisátého klíštěte
Firma Juwital ve spolupráci s Parazitologickým ústavem Akademie věd vyvinula přípravek Antisept Juwim-gel, který se používá při napadení klíšťaty nebo po bodnutí krev sajícím hmyzem. Tento přípravek zvítězil v konkurenci šestačtyřiceti projektů a získal Cenu zdraví udělovanou každoročně Nadací prince Charlese z Velké Británie.
Nový přípravek je sada určená k účinné likvidaci infekce způsobené kousnutím klíštětem a k bezproblémovému odstranění mrtvého klíštěte. Antisept Juwim-gel je dvousložkový, skládá se ze speciální jodové tinktury a gelu. Mohou jej používat dospělí, děti a také domácí mazlíčci, tedy psi a kočky. Pozor, nepoužívejte při alergii na jód! Nenahrazuje sice očkování ani prevenci, ale klíště usmrtí včetně nákazy. Působí jak proti klíšťové encefalitidě, tak lymské borelióze. Přípravek pro celou rodinu na jednu sezónu stojí zhruba 370,- Kč a je k dostání ve všech našich veterinárních ordinacích a bez lékařského předpisu i v lékárnách.

Včasná léčba získané infekce
Zde se budeme zabývat nakažením lymskou boreliózou, protože toto riziko je u psů nejvyšší. Pokud přes všechna uvedená opatření dojde k infikovaní klíštětem, je třeba co nejdříve zahájit léčbu antibiotiky. První příznaky boreliózy je možné pozorovat několik dní až týdnů po infekci. Hlavním příznakem je zarudnutí v místě přisátí klíštěte, které může být provázeno horečkou, únavou nebo zvracením. Ve 20% až 30% nakažení lymskou boreliózou však žádné příznaky pozorovány být nemusí a nemoc přechází do těžko léčitelných chronických forem!

Nemusíte tedy čekat na klinické projevy nemoci, můžete nechat vyšetřit přímo klíště, které jste ze svého mazlíčka vyndali. Vyšetření provádí Gen-Trend s.r.o. za cenu 436,- Kč. Podrobné informace naleznete na www.kliste.cz.

Autor článku : Daniela Duchková VETCENTRUM

Antiparazitární přípravky

Napadení zvířat blechami a klíšťaty má v našich podmínkách obvykle sezónní charakter. Existuje několik způsobů, jak chránit zvířata proti těmto zevním parazitům. Záleží vždy na majiteli, který způsob zvolí.

Antiparazitární obojek
Obojek má většinou kombinovaný účinek jak na blechy, tak i na klíšťata. Dle výrobce je délka účinnosti různá, některé působí i 6 a více měsíců. Jsou k dispozici obojky jak pro psy, tak i pro kočky (nezaměňovat).

Antiparazitika ve spreji
Sprej je výhodný především u hladkosrstých plemen. Sprej se většinou nesmí aplikovat bezprostředně po vykoupání zvířete a jeho účinnost je přibližně 1 - 2 měsíce. Je nutné sprejem ošetřit celé tělo zvířete, včetně hlavy.

Spot on
Spot on je malé množství tekutiny v kapsli, tzv. kapka za krk, která se aplikuje mezi lopatky. Prostřednictvím kožního mazu je účinná látka zapravována do struktur kůže, odkud se postupně uvolňuje zpět na povrch. Cizopasníci jsou hubeni pouhým kontaktem s účinnou látkou. Při volbě tohoto způsobu ochrany zvířete je zejména u koček nutné zkontrolovat, zda je přípravek pro ně registrován. Jedna z používaných účinných látek (permethrin) totiž způsobuje nervové příznaky až smrt koček. Některé novější preparáty tohoto druhu působí zároveň na blechy i vnitřní parazity a to včetně srdečních červů a ušního svrabu. Nemají však účinek na klíšťata.

Na trhu jsou ještě další druhy výrobků, např. pudr proti blechám. Jejich používání není již tak časté.

Dysplazie loketních kloubů

Před dvěma měsíci jsme si pořídili štěňátko labardorského retrievera. Byly mu tehdy 4 měsíce. Během posledních dvou týdnů náhle začal kulhat na levou přední končetinu.

Když sedí, tak vytáčí packu směrem ven. Ráno je to kulhání nejhorší, potom to rozchodí. Dočetla jsem se, že u labradorů existuje dysplasie na loketních kloubech. Může způsobovat toto onemocnění podobné potíže? Je to něco jako dysplasie kyčelních kloubů? Co máme s pejskem dělat?

Je tomu tak. Nejen u labradorů, ale také u jiných velkých plemen psů, jako je například bernský salašnický pes, německý ovčák, nebo rottweiler hraje komplex onemocnění, kterému se dnes říká zjednodušeně dysplasie loketních kloubů (DLK) významnou roli. Jedná se o skupinu několika onemocnění, která postihují různým způsobem různé části loketního kloubu. Mohou se vyskytovat samostatně nebo v kombinaci, mohou být postiženy obě končetiny nebo jen jedna. Často diagnostikujeme DLK v souvislosti s onemocněním jiných kloubů, jako jsou ramena či hlezna. DLK se řadí mezi takzvanépubertální vývojové choroby. Vývojové proto, protože je dána určitá genetická (plemenná) dispozice a stupeň či závažnost onemocnění se rozvíjí v závislosti na okolnostech v prvních měsících života psa. Nejčastěji jsou těmito okolnostmi chybná výživa psa a překrmování štěněte preparáty obsahujícími vápník. K tomuto problému se ještě vrátíme.
Dnes se předpokládá, že základem syndromu dysplasie loketního kloubu je takzvaná osteochondróza (OCD). Ta vzniká v následku lokálního přetížení chrupavky a narušení jejího vývoje u rostoucího psa. Při osteochondróze dochází ke zbytnění a následnému odumírání nedostatečně vyživované chrupavky. OCD-léze, může vzniknout buď přímo uvnitř kloubu, nebo v chrupavce růstových zón dlouhých kostí. Růst kosti zde může být následně zpomalen. Jelikož je loketní kloub tvořen třemi kostmi, je zde důležité, aby všechny rostly stejnoměrně. Pokud tomu tak není, vznikají nerovnosti uvnitř kloubu, které vedou k bodovému přetěžování určitých částí chrupavky a k její destrukci. Podle toho, která část kloubu je postižená, se rozlišují různé nemoci shrnuté pod pojmem DLK. Narušení vývoje chrupavky je dáno na jednu stranu, ohromným růstem velkých a obřích plemen v prvních měsících života, na který není kostra přizpůsobena. Na druhou stranu narušuje funkci buněk, které chrupavku tvoří, vysoká hladina vápníku v krvi. Chovatelé často doporučují dokrmování štěňat velkých plemen vápníkem "na zdravý růst kostí". Zde je zásadní problém. Štěně není schopno, na rozdíl od dospělce, vstřebávat ze střeva pouze množství vápníku, které potřebuje, ale vstřebá prostě všechno co pozře. Tím pádem je většina štěňat i bez dalšího doplňování vápníku a při kvalitní stravě mírně předávkována vápníkem. Deficity vápníku rozhodně nenastávají. Naopak vede další doplňování kalcia k porušení funkce chrupavky. Podobným problémem jsou takzvaná "štěněčí" krmiva, která obsahují velké množství bílkovin a urychlují růst psa a tudíž i stres na kostru příliš rychle rostoucího jedince. První symptomy vídáme u postižených psů nejčastěji ve věku 6-11 měsíců, někdy i později. V případě vašeho psa je symptomatika zcela typická.

Přesná diagnóza problému může být velmi obtížná a správná interpretace rentgenů není jednoduchá. Proto je nutné vyhledat odborné pracoviště, kde se provede nejen korektní interpretace řádně zhotovených RTG snímků, ale kde je možné problém také přímo řešit. Pomocí rentgenologie také odlišíme ostatní možné příčiny kulhání, jako je například osteochondróza ramenního kloubu, juvenilní panostitida (bolestivý, neinfekční zánět kosti), následky úrazů atd. Bohužel je terapie, pokud již vznikla jakákoliv forma DLK, většinou chirurgická. Často je nutná operace obou kloubů. Čím později stanovíme diagnózu, tím horší je prognóza na úspěch léčby. Pacienti, kteří podstupují zákrok ve věku 12 měsíců a více, mají většinou již pokročilé degenerativní změny v kloubech a úspěšnost zákroku je omezená. Nicméně i u starších psů přináší chirurgický zákrok většinou značné zlepšení stavu, když už ne úplné vyléčení. U některých forem dysplasie je dnes ve vyspělých zemích metodou volby (jak diagnosticky, tak terapeuticky) takzvaná artroskopie. Jedná se o minimálně invazivní metodu, kde pomocí tenkých optických a pracovních instrumentů zavedených do kloubu malinkými otvory v kůži můžeme detailně vyšetřit kloubní prostor a případně rovnou odstranit odumřelou chrupavku. Je to metoda velmi úspěšná, nicméně technicky a finančně značně náročná. Finální výsledek je srovnatelný s řádně provedenou chirurgickou revizí kloubu. Jsou ovšem výjimky, kde mohou být změny v kloubu tak drobné, že je lze rozpoznat pouze pomocí artroskopie. Pooperační péče je zaměřená na řízenou fyzioterapii, a akvaterapii (cviky ve vodě a plavání).
Je ovšem také nezbytné uvědomit si, že dodnes neexistuje 100% úspěšná terapie. Každý pacient zůstává po celý život více či méně hendikepovaný, s pokročilým věkem se vždy rozvíjí v kloubu artróza. Rozdíl je pouze v tom, že u léčených psů k tomuto rozvoji dochází výrazně později a pomaleji, takže mohou strávit celý život bez závažnějších bolestí. Terapii můžeme doplňovat různými látkami, které zlepšují kvalitu chrupavky (takzvaná chondroprotektiva), jejich účinky jsou ovšem omezené. U pacientů, kteří již trpí závažnou artritidou používáme protizánětlivé léky, které zároveň tlumí bolest. Někdy je nutné tyto léky užívat trvale. Jako vždy je i zde nejlepší prevence onemocnění. Ta spočívá ve vyřazení postižených jedinců z chovů a v omezení kalorických krmiv a přípravků obsahujících vápník u rostoucích zvířat. Zde je nezbytné řádně informovat chovatele a chovatelské kluby velkých plemen. Podobně jako u dysplasie kyčelních kloubů se dnes u některých plemen také posuzují loketní klouby v rámci bonitace. Problém spočívá v tom, že se provádí toto vyšetření většinou nejdříve v osmnácti měsících života, kdy je na řešení onemocnění již téměř pozdě.

Zánět močového měchýře

U psů poměrně frekventované onemocnění s akutním nebo chronickým průběhem a různým charakterem postižení sliznice močového měchýře.

Příčiny: K zánětu dochází velmi často rozšířením infekce z ledvin nebo vývodných močových cest. Uplatňuje se i nachlazení a prochladnutí. Zánět mohou vyvolat i močové kameny, které dráždí a poškozují stěnu močového měchýře. Dráždění vede k jejímu zbytnění, močový měchýř ztrácí pružnost a moč v něm stagnuje. Vliv na vznik mají i dráždivé látky pozřené psem a uplatnit se mohou i poruchy v nervové regulaci vyprazdňování močového měchýře.

Klinický obraz: Častější nucení na moč, moč odtékající po kapkách, bolestivost při močení, zvětšení na tlak. V moči může být i krev, někdy i hnis.močového měchýře a jeho citlivost

Prognóza: Je většinou příznivá.

Blecha jako přenašeč

Blechy jsou přenašečem Tasemnice psí ( Dipylidium caninum ). Tato tasemnice žije v tenkém střevě psů a koček.Je přibližně 50 cm dlouhá a dospělci mají tvar okurkového zrna a světle oranžovou barvu.jako mezihostitelé se uplatňují blechy a všenky. Po pozření těchto ektoparazitů se za 14 - 21 dní vyvine ve střevě psa, nebo kočky dospělá tasemnice.. Pokud je ve střevě zvířete větší množství tasemnic, dochází k poruše vstřebávání živin, působení toxinů a dráždění střeva příchytnými mechanismy.
Silná infekce se dále projevuje bolestivostí břicha, průjmy, špatnou kvalitou srsti ( spíše ojediněle), hubnutím. Články jsou buď pasivně vylučovány trusem, anebo aktivně cestují přes rektum do vnějšího prostředí. U mladých jedinců jsou klinické projevy výraznější.
Diagnostika se opírá o objevení článků, nebo vajíček v trusu. Terapie se opírá o terapeutické odčervení ( s opakováním za 10 dnů), a zároveň provedeme protibleší program. Výjimečně může dojít k nakažení člověka při pozření infikované blechy.

Psincový kašel

Podzimní období sebou přináší zvýšenou zdravotní zátěž nejen lidí, ale i psů a koček. V ordinacích veterinárních lékařů se ve větší míře objevují pacienti starší a pacienti s chronickými onemocněními, u kterých se toto onemocnění změní v akutní.
Co je pro toto období příznačné je zvýšený výskyt psích pacientů, jakéhokoliv věku, kteří trpí akutním onemocněním horních cest dýchacích. toto onemocnění se odborně nazývá infekční laryngotracheitida psů, mezi chovateli známé jako psincový kašel. Jde o vysoce nakažlivé onemocnění psů, postihující hrtan, průdušnici a průdušky.V ojedinělých případech může dojít i k postižení dolních cest dýchacích.
Na vzniku tohoto onemocnění se podílí několik původců : Virus parainfluenzi, psí adenovirus, v některých případech herpesviry. K těmto virům se často přidružují bakterie, hlavně Bordetella bronchiseptica, popř. Mycoplazmata. Pes se nakazí tzv. kapénkovou infekcí- viry se dostávají do organismu inhalační cestou.Ve sliznici dutiny nosní , průdušnice a průdušek se pomnožují a oslabují slizniční imunitu.Po tomto oslabení dochází k infekci bakteriemi. ty se přichytávají na buňky sliznice horních cest dýchacích, snižují aktivitu řasinek a omezují schopnost bílých krvinek pohlcovat infekční agens.
Klinické příznaky onemocnění se projeví za 5 - 10 dní po nakažení.Intenzita onemocnění závisí na zastoupení virů a bakterií, na kondici a imunitní vybavenosti psa.Nejčastěji se toto onemocnění projevuje záchvatovitým kašlem, který může připomínat dávení a zvracení.Kašel bývá spojen s vylučováním různě velkého množství hlenu , výtokem z očí, ztíženým polykáním. Teplota nebývá až na vyjímky zvýšená.
I když většina případů infekční laryngotracheitidy odezní spontánně, je vždy lepší navštívit veterinárního lékaře.Důležitou součástí léčby je fyzický klid , zamezení štěkání, zvlhčování vzduchu a dostatečný přísun tekutin.U suchého, dráždivého kašle přistupujeme ke krátkodobému podávání antitusik ( látek kašel tlumících ).

Zvýšené škrabání psů

Svědivost ( pruritus ) je definován jako nepříjemný pocit na kůži, který nutí ke škrábání , lízání a kousání.Výsledkem jsou změny na kůži způsobené automutilací (sebepoškozováním).
Svědivost můžeme rozdělit na primární a sekudární. Jako primární se označuje stav, kdy pes pocítí nejprve svědění a jako následek škrábání se objevují kožní změny. Sekundární svědivost vzniká v důsledku kožních změn vyvolaných jiným kožním onemocněním ( např. záněty kůže ).
V dermatologii, více než u jiných oborů veterinární medicíny, je potřebná úzká spolupráce mezi vet. lékařem a chovatelem. Před samotným vyšetřením je důležité, aby si majitel zvířete vzpomněl na všechny detaily vývoje kožního onemocnění. Mnohdy i maličkost má cenu zlata.
Po úvodním dialogu by mělo následovat celkové a poté speciální dermatologické vyšetření. To by se nemělo obejít bez kožního seškrabu a cytologického vyšetření. Ostatní vyšetření se odvíjejí od druhu onemocnění a zahrnují kultivaci, diagnostickou terapii, kožní biopsii (odebrání kousku kůže a histologické vyšetření ), kožní alergický test, vyš. krve a další.
Snahou těchto vyšetření je odhalení příčiny svědivosti a tuto potom eliminovat.
Nejčastější příčiny:

A. Ektoparazitózy
Svrab - původcem je zákožka svrabová. Jde o běžně se vyskytující , silně svědivé onem. Přenášející se kontaktem mezi zvířaty.Může dojít i k napadení člověka.Kromě pruritu se vyskytují pupence , stroupky, lysiny v oblasti hlavy , uší a dolních částí končetin.Časem se může vyvinout celotělové postižení. Prognóza je při včasném zásahu dobrá.Problémem jsou útulky a velkochovy.
Cheylecielóza ( dravčíkovitost ) - nejčastěji jsou postižena štěňata. Dospělci nemusí při napadení vykazovat svědivost. Hlavním příznakemje šupinatění kůže a svědivost.Srst mnohdy vypadá jako posypaná moukou. Nejčastější lokalizace je na hlavě a trupu.Prognóza je při správné léčbě dobrá. Blechy - nejčastější ektoparazit . Svědivost je ve většině případů způsobená alergickou reakcí na bleší kousnutí , a proto bude o blechách pojednáno níže.
Ostatní parazité - Klíště obecné- v místě přisátí může vzniknout svědivé zarudnutí kůže. Ojediněle se vyskytující vši a všenky mají dobrou odezvu na terapii.
B. Kvasinky - nejčastější infekce jsou způsobeny kvasinkami z rodu Malassezie.Tyto se vyskytují i u zvířat zdravých , a to na kůži, ve zvukovodech a análních váčcích.Za určitých okolností ( nadprodukce mazu, nadměrná vlhkost, léčba antibiotiky a jiné kožní onemocnění ), dojde k jejich pomnožení a ke vzniku kvasinkové infekce. V poslední době se většina odborníků přiklání k názoru, že vznik onemocnění souvisí s alergickou reakcí na kvasinky. Nejčastější lokalizace je na spodní části krku, podpaží, mezinoží, okolí vnějších pohlavních orgánů a meziprstí. Terapie se opírá o koupele ve speciálních šampónech, popř. v aplikaci antimykotik.
C. Alergie( správný název hypersenzitivita ) je přemrštěná reakce organismu na kontakt s alergenem. Výsledkem této reakce je onemocnění projevující se svědivostí a často kožními změnami. Alergenem se rozumí přirozeně se vyskytující, nebo chemicky syntetizované látky, které mají schopnost vyvolat tvorbu specifických protilátek. Protilátky jsou bílkoviny produkované jedním typem bílých krvinek. Velice zjednodušeně lze průběh alergické reakce popsat následovně: Do krve se různou cestou dostává alergen ( přes nosní sliznici - inhalací, průnikem přes kůži a nebo vstřebáním přes stěnu střeva ) a vyvolává tvorbu specifických protilátek. Tyto protilátky se vážou na některé krevní buňky označované jako žírné. Opakované vystavení organismu alergenům vyvolává degranulaci žírných buněk a uvolnění mediátorů zánětu ( což jsou látky zodpovědné za vyvolání svědivosti, kopřivky, anyfylaktického šoku a jiných alergických reakcí ) .
Aby mohla alergická reakce proběhnout, musí být splněny dvě podmínky , které zároveň vysvětlují proč může mít alergie sezónní charakter . První podmínkou je alergické zatížení - neboli množství alergenů , kterému je vystaveno senzitivní zvíře. Přítomnost více alergenů zvýší alergické zatížení a povede k hypersenzitívní reakci.
Druhou podmínkou je překročení prahu pruritu. Pruritický práh je " bod zlomu " , ve kterém se alergie stane klinickým onemocněním s projevy svědivosti. To znamená, že se může nastartovat hypersenzitivní reakce , ale svědivost se projeví až jako výsledek kumulativního účinku různých alergických a nealergických faktorů.
Existuje větší množství alergií u psů, ale nejčastější jsou tři z nich :
1. Alergie na bleší kousnutí - jde vůbec o nejčastější kožní onemocnění. V jarních a podzimních měsících může tvořit až 80 % případů pruritu. Příčinou jsou alergeny obsažené ve slinách blech. Svědivost po jediném bleším kousnutí může přetrvávat až dva týdny.Typickým příznakem jsou kousání a škrábání v oblasti zadku a kořene ocasu, zad, boků a břicha. V místech škrábání dochází k vypadávání srsti, zarudnutí, mokvání a tvorbě sekundárních bakteriálních infekcí. Velmi často, hlavně v létě u dlouhosrstých plemen , se objevuje lokální, tzv. pyotraumatická dermatitida, projevující se jako mokvavé, silně svědivé ložisko lokalizované nejčastěji na kořeni ocasu a na tvářích.
Léčba spočívá v eliminaci bleší populace, potlačení pruritu a lokálním ošetřováním kožních změn. Nejčastějším druhem parazitujícím u psů a koček je blecha kočičí. Vývojový cyklus trvá tři týdny až jeden rok. Na psovi parazitují výlučně dospělci. Napití stimuluje kopulaci a kladení vajíček. Ty jsou kladeny na srst, ale protože nemají lepivý povrch padají do prostředí , kde probíhá další vývoj. Z vajíček se vyvíjejí larvy ( ty se živí trusem dospělců ) a z larev kukly , ze kterých se vyvíjejí dospělci. Je třeba zdůraznit, že pokud na zvířeti nalezneme jednu dospělou blechu , můžeme v prostředí očekávat sto dospělců a přiměřené množství vývojových stádií. Boj proti blechám je namáhavý a nelze ho podcenit. Je nutné ošetřit jak zvíře, tak prostředí. Aby byl tento boj účinný je třeba připomenout , že : šampony působí krátkodobě a účinek je omezený; vit. B, česnek a síra nemají skoro žádné repelentní vlastnosti, protibleší obojky mají omezenou účinnost a mohou vyvolat lokální alergickou reakci. Asi nejvhodnější je použití sprejů nebo spot - onů, v kombinaci s regurátory růstu. Prostředí ošetřujeme mechanicky vysáváním každé čtyři dny, a nanášením preparátů určených pro likvidaci parazitů.
Funkční protibleší program je vhodné konzultovat s veterinárním lékařem.
2. Atopie - druhé nejčastěji se vyskytujícím svědivým onemocněním u psů. Jeho incidence dosahuje až 10 %.Je geneticky podmíněné. Zvířata jsou alergenům vystavena dvěma způsoby : alergen může být vdechnut, anebo vstřebán přes kůži. Atopie se nejčastěji vyskytuje u zvířat ve věku mezi prvním a třetím rokem života. Feny jsou více postiženy než psi. Plemenná predispozice byla popsána u plemene francouzský buldoček, teriérů, zlatého retrívra, boxera, německého ovčáka, šarpeje, lhasa apso, dalmatin, irský a anglický setr. Hlavním klinickým příznakem je atopie je pruritus. Dalšími klinickými příznaky je červená kůže, často zesílená, zvýšeně pigmentovaná. Ostatní změny na kůži vznikají následkem intenzivního škrábání. Nejčastěji se tyto změny nacházejí na hlavě, dolní části končetin a na břichu. Často bývá atopie vyjádřena zánětem zvukovodu a meziprstí. U tohoto onemocnění lze občas pozorovat i jiné než kožní příznaky , a to rýmu, astma, střevní potíže.
Diagnostika atopie se opírá o vyloučení ostatních příčin svědivosti, popř. o diagnostickou terapii.Jako pomocná metoda se může použít intradermální kožní alergický test .
Terapie je celoživotní . Na odstranění alergenů z povrchu těla se používají desinfekční a protisvědivé šampony . Na celkové ovlivnění pruritu se aplikují nenasycené mastné kyseliny , antihistaminika, kortikosteroidy, popř. jejich kombinace. U pacientů alergických na malé množství alergenů se lze pokusit o desenzibilizaci, jejichž úspěšnost je 30-60 %.
3. Alergie na krmivo - poměrně častá a velice často chybně vysvětlovaná hypesenzitivita. Alergen se do organismu dostává po vstřebání zažívacím traktem . Mezi nejčastější alergeny proteinové povahy řadíme hovězí (60 %), sóju, kuřecí maso, mléko, kukuřice a pšenice. Neproteinové alergeny zahrnují konzervační látky , barviva a plísně. Obecně lze říci , že alergenem se může stát jakákoliv složka potravy, která u daného jedince vyvolala senzibilizaci. Klinické příznaky nejsou sezónní , vyskytují se u všech plemen a mohou se projevit v jakémkoliv stáří ( nejčastěji však před prvním rokem života ). Prvními příznaky bývá svědivost, začervenání kůže, pupeny,často jen zánět zevního zvukovodu. Poslední výzkumy poukázaly na vztah hypersenzitivity na krmivo a opakující se záněty análních váčků.
Diagnostika se opírá o vyloučení ostatních svědivých onemocnění a o zařazení eliminační diety. Dieta může být komerční, nebo domácí. Společním rysem obou diet je , že obsahují složky ,se kterými se organismus nedostal pokud možno do kontaktu. Nejčastěji je to rybí, krůtí, králičí a pštrosí maso. Jako příloha se používá brambor.Tato dieta se podává nejméně 6 týdnů. Pokud dojde u pacienta snížení pruritu minimálně o 50 % , je vhodnévhodné provést provokační test, tzn. nabídnout pacientovi původní dietu. Pokud dojde k objevení klinických příznaků, lze stanovit diagnózu: alergie na krmivo.
Nejschůdnější terapií je celoživotní podávání komerčně vyráběných hypoalergenních diet. Pozor !, některé firmy vyrábějí krmiva označována jako hypoalergenní, ale tyto mohou obsahovat alergizující složky.
Prognóza je při dodržování eliminační diety dobrá.
D. Ostatní příčiny pruritu :
- psychogenní záněty kůže
- neoplazie

DYSPLAZIE KYČELNÍHO KLOUBU

Toto onemocnění je způsobeno abnromálním nebo chybným vývojem kyčelního kloubu.Je chorobou dědičnou,běžně se vyskytují u velkých psích plemen.Těžce postižený lovecký pes při lovu je zcela bezcenný, a dokonce i mírnější průbeh nemoci může způsobit psovi bolestivou artritidu.Diagnóu lze stanovit pouze pomocí rentgenu a lehčí případy mohou zůstat nepovšimnuty,dokud není snížena výkonnost psa evidentní.Dysplazie je značné míry dědičná,výzkumy však prokazují,že podstatnou roli hraje i životní styl.Přejídání a podávání stravy bohaté na kalorie v období překotného růstu jsou zřejmě faktory přispívající k rozvoji DKK,přičemž obézním štěňatům hrozí větší nebezpečí než štíhlým.

Slovník z medicíny

Absces: Ohraničené ložisko naplněné hnisem, které tvoří bolestivý otok.

Akutní: Potíže, které se objeví náhle, opak chronických.

Anafylaktický šok: Přehnaná, alergická, potenciálně životu nebezpečná reakce imunitního systému. Léčí se injekcí adrenalinu.

Anémie: Snížení množství červených krvinek způsobené ztrátou krve,potlačením funkce kostní dřeně, parazity nebo imunitně zprostředkovaným onemocněním, které ničí červené krvinky.

Antihistamin: Látka, která působí proti účinkům histaminu.

Artritida: Zánět kloubu.

Autoimunitní choroba: Onemocnění, při němž imunitní systém napadá tkáně tělu vlastní.

Benigní: Místní nádor, který se nešíří a není tedy zhoubný (maligní).

Biopsie: Odběr tkáně pro mikroskopické vyšetření.

Blechy: Nejběžnější vnější parazit napadající psy. Vajíčka kladou mimo tělo hostitele, do skulin apod.

Bránice: Vůlí neovladatelný sval oddělující hrudní a břišní dutinu, jeden z hlavních dýchacích svalů.

Cukrovka: Diabetes mellitus, onemocnění vyvolané vysokou hladinou cukru v krvi, způsobené nedostatečnou tvorbou inzulinu nebo tím, že tkáně nedokážou vstřebávat inzulin z oběhu.

Cysta: Váček naplněný tekutinou, který vzniká z různého důvodu (zánět, paraziti aj.).

Dědičná nemoc: Zděděná choroba předávaná v genech, která se může projevit kdykoli během života.

Degenerativní nekróza: Rozpad tkáně vedoucí k jejímu odumření.

Dehydratace: Ztráta přirozeného obsahu tekutin v tělesných tkáních.

Demodikóza: Nepřenosné parazitární kožní onemocnění postihující zejména mladé a staré psy, původcem je trudník psí (Demodex canis).

Dermatitida: Zánět kůže.

Diabetické kóma: Život ohrožující stav při neléčené cukrovce.

Dravčík psí: Cheyletiella yasquri, vnější parazit napadající zejména mladé psy a kočky. Přechodně může napadnout i člověka. Žije v srsti.

Dysplazie: Abnormální vývoj tkání, zejména kostní, např. dysplazie kyčelního kloubu. Vede k deformaci kloubu. Dysplazie kyčelního kloubu: Abnormální vývoj tkání, zejména kostní, např. dysplazie kyčelního kloubu. Vede k deformaci kloubu.

Eklampsie: Křečovitý stav postihující kojící matky. Je způsoben nízkou hladinou vápníku v krvi.

Ekzém: Obecný termín označující jakýkoli povrchový zánět kůže.

Endokrinní: Týkající se systému produkujícího hormony (vnitřní sekrece), včetně hypofýzy, nadledvin, štítné žlázy a pohlavních žláz.

Enzymová deficiente: Nedostatek trávicích enzymů.

Epilepsie: Dočasná porucha nervového systému způsobená nadměrnou elektrickou aktivitou mozku.

Epulis: Nezhoubný nádor na dásni v blízkosti zubů.

Estrální cyklus: Reprodukční cyklus.

Faryngitida: Zánět hltanu.

Fenbendazol: Odčervovací prostředek s obchodním názvem Panacur.

Fipronyl: Zevní prostředek proti blechám s obchodním názvem Frontline.

Gastrointestinální: Týkající se žaludku a střev.

Geriatrie: Obor lékařství zabývající se problémy a chorobami stáří.

Hematom: Krví naplněný otok.

Hepatitida: Zánět jater.

Hlen: Směs bakterií a odumřelých bílých krvinek, obvykle páchnoucí.

Chronický: Potíže trvající delší dobu, např. chronická bolest.

Idiopatický: Vzniklý z neznámé příčiny.

Imidocloprid: Zevní prostředek proti blechám s obchodním názvem Advantage.

Imunitně zprostředkované onemocnění: Choroba způsobená nadměrnou reakcí imunitního systému.

Inkontinence: Nekontrolovatelné odkapávání moči, zvláště při lehání. Častější u starších kastrovaných fen.

-itida: Koncovka názvů označující zánětlivá onemocnění.

Karcinom: Zhoubný nádor, který má původ v kožních buňkách nebo buňkách tvořících výstelku vnitřních orgánů.

Kardiovaskulární: Týkající se srdce a krevního oběhu.

Kastrace: Chirurgické odstranění pohlavních žláz. Brání reprodukci a nežádoucímu sexuálnímu chování.

Kolitida: Zánět tlustého střeva.

Kýla: Hernie - vyhřeznutí části břišního orgánu mimo dutinu, v niž je normálně umístěn.

Laryngeální paralýza: Ochrnutí hrtanu. Vyskytuje se zejména u velkých a obřích plemen.

Laryngitida: Zánět hrtanu.

Laxativum: Projímadlo. Lék, který uvolňuje střevní obsah a napomáhá vyprazdňování.

Leishmanióza: Infekce, jejíž původce, prvoky rodu Leishmania, přenáší dvoukřídlý hmyz koutule (samičky).

Lipom: Nezhoubný tukový nádor, běžný zejména u starších, obézních psů velkých plemen.

Lufenuron: Látka zabraňující vývoji hmyzu používaná k hubení blech.

Lymfom: Nádor mízní tkáně.

Maligní: Zhoubný, např. nádor, který má schopnost šířit se do jiných částí těla.

Mastitida: Zánět mléčné žlázy.

Měchovci: Paraziti, hlístice žijící v tenkém střevě, které sají krev.

Metabolická porucha: Porucha látkové výměny v organismu.

Metastázovat: Šířit se do jiných částí těla.

Mukometra: Děloha naplněná hlenem.

Nadledvina: Párová žláza umístěná na horním pólu ledvin, která produkuje řadu hormonů, včetně adrenalinu a kortizonu.

Nefritida: Zánět ledvin.

Nekróza: Odumření tkáně.

Nystagmus: Záškuby očí způsobené změnami v mozku nebo ve statokinetickém ústrojí.

Oftalmolog: Odborník na oční nemoci.

Osteochondróza: Bolestivé onemocnění postihující rychle rostoucí štěňata velkých plemen, při němž se deformují kloubní plochy a uvolňují úlomky chrupavky.

-óza: Koncovka označující chorobný stav orgánu. Např. nefróza je choroba postihující ledviny (nefros).

Pachová ocasní žláza: Nefunkční pachová žláza na vrchní straně ocasu. Někdy začně být aktivní nebo se zanítí.

Panosteitida: Zánět všech tkání kostí. Projevuje se střídavým kulháním během růstu u některých středně velkých a velkých plemen. Většinou samo odezní.

Parainfluenza: Onemocnění ze skupiny zvané psincový kašel, který je vyvolaný různými viry.

Parvovirus: Virus, který způsobuje vážné poškození střevní výstelky, potlačuje funkci imunitního systému (vyvolává parvovirózu).

Patela: Čéška.

Patologie: Obor zabývající se chorobnými změnami v tkáních.

Perianální: V oblasti řitního otvoru, např. perianální adenomy.

Perineální: V oblasti hráze, např. perineální kýla.

Pleuritida: Zánět výstelky hrudní dituny (pohrudnice).

Plicní červi: Paraziti, kteří napadají plíce.

Poly-: Koncovka znamenající nadměrný či mnohonásobný, např. polyartritida.

Polyartritida: Zánět postihující více kloubů.

Polydipsie: Nadměrná žíznivost, zpravidla psychického původu.

Praziquantel: Odčervovací prostředek s obchodním názvem Drontal Plus.

Psincový kašel: Infekční zánět hrtanu a průdušnice způsobený řadou mikroorganismů, zejména viry.

Psinka: Vážná, často smrtelná virová infekce postihující psy.

Psychogenní: Psychického původu, např. psychogenní polydipsie.

Pulmonární: Týkající se plic.

Pyo-: Koncovka slov týkajících se hnisu.

Pyometra: Děloha naplněná hnisem.

Regurgitace: Vyvrhování potravy z jícnu.

Rohovka: Průhledná povrchová vrstva oční bulvy, která soustřeďuje dopadající světelné paprsky.

Říje: Období v reprodukčním cyklu, kdy vaječníky produkují a uvolňují zralá vajíčka a fena je přístupná páření.

Selamectin: Vnější prostředek k hubení blech s obchodním názvem Stronghold.

Sítnice: Vrstva buněk citlivých na světlo na zadní straně oka.

Skleróza: Tvrdnutí tkáně, změna její struktury v důsledku stáří nebo zánětu.

Solární dermatitida: Zánět kůže způsobený intenzivním sluneční zářením. Nejčastěji postihuje kolie.

Striktura: Zúžení trubicovitého či dutého orgánu.

Svrab: Silně svědivé strupovité onemocnění kůže způsobené roztočem zákožkou svrabovou (Sarcoptes scabiei), larvy se zavrtávají do kůže.

Systémové onemocnění: Onemocnění postihující celý organismus.

Šedý zákal: Katarakta, zákal oční čočky.

Škrkavky: Paraziti žijící v trávicím ústrojí psa. Živí se natrávenou potravou. U štěňat mohou způsobovat průjmy.

Šok: Život ohrožující stav vzniklý v důsledku selhání kardiovaskulárního systému, projevuje se fyzickým kolapsem, zrychleným pulsem a zblednutím sliznic.

Štítná žláza: Žláza uložená v oblasti hrdla, produkující hormony, které řídí metabolismus.

Tasemnice: Střevní parazit, který se živí natrávenou potravou.

Tonzilitida: Zánět krčních mandlí.

Toxoplazmóza: Nakažlivé parazitální onemocnění, postihuje savce, zřídkakdy se projevuje klinickými příznaky, s výjimkou jedinců se sníženou imunitou.

Trichofycie: Houbové infekční onemocnění kůže.

Tumor: Nádor vznikající nekontrolovaným a progresivním množením buněk.

Úplavice močová: Diabetes insipidus, onemocnění vyvolané nedostatkem hormonu hypofýzy (antidiuretického hormonu neboli ADH), který řídí koncentraci moči v ledvinách. Příznakem je nadměrné pití a močení.

Ušní roztoči: Drobní paraziti žijící ve zvukovodu, kteří způsobují podráždění kůže.

Vestibulární: Týkající se rovnovážného aparátu ve středním uchu, např. vestibulární syndrom.

Vlasovec psí: Parazit žijící v srdci, ucpává cévy. Larvy jsou přenášeny komáry.

Vrh: Štěňata narozená při jednom porodu. Velikost vrhu se liší podle plemen.

Vrozená porucha: Porucha existující již při narození, která může a nemusí být dědičná.

Vřed: Poškození povrchu kůže nebo sliznice zasahující i hlubší vrstvy tkání.

Vši: Paraziti, kteří sají krev a při silném napadení mohou způsobit anémii. Žijí v srsti, na chlupy lepí svá vajíčka (hnidy).

Vyvrhování potravy: Přirozený jev (odlišný od zvracení), součást potravního chování (např. dospělí psi a vlci vyvrhují natrávenou potravu štěňatům). Děje se bez namáhavého dávení.

Vzteklina: Smrtelné virové onemocnění postihující nervovou soustavu. Přenáší se slinami, obvykle kousnutím nakaženým zvířetem, nebo manipulací s uhynulým tělem.

Wobbler syndrom: Rotace krčního obratle, která se nejčastěji vyskytuje u velkých plemen jako např. doga. Způsobuje ztrátu rovnováhy a poruchy hybnosti, zvláště u zadních nohou.

Zápal plic: Pneumonie - zánět plicní tkáně.

Zelený zákal: Glaukom - onemocnění spojené se zvýšením nitroočního tlaku.

Žaludeční šťáva: Směs trávicích enzymů a kyseliny chlorovodíkové, u šelem silně koncentrovaná. Mnozí psi přebytek vyvrhují (žlutá pěna), 1x týdně není projevem onemocnění.

Žloutenka: Hepatitida. Zánět jater. Je provázena žlutým zbarvením sliznic.

Zpět